Došlo k němu koncem osmnáctého století,
krátce po zrodu americké nezávislosti. V tehdejší době působily značnou
neplechu tzv.
Barbary States of North Africa – Maroko, Alžírsko, Tunis a
Tripoli, nynější Libyje. (Slovo
Barbary není míněno hanlivě, jak by
leckdo třeba předpokládal, ale je odvozeno od částečně
berberského původu
tamějších obyvatel.) Tyhle státy se totiž po několik století udržovaly při
životě kořistnictvím, loupežemi, páchanými na mořích – společného majetku
lidstva dle obyčejového mezinárodního práva. Přepady a konfiskace lodí,
majetku, zajetí posádek a pasažérů, jejich zotročení. Výkupné, výpalné, metody
kriminálních gangů našeho věku též byly značným zdrojem příjmů.
Historik Robert Davis ve své knize “Křesťanští otroci, muslimští páni“ (
Christian
Slaves, Muslim Masters: White Slavery in the Mediterranean, the Barbary Coast
and Italy, 1500 - 1800) odhaduje, že takto padlo do otroctví 1,25 milionu
Evropanů a Američanů. K loupežným otrokářským přepadům docházelo i ve
vzdálených oblastech, na souši severní Anglie a Irska. Například v roce 1631
téměř každého obyvatele irské vesnice Baltimore postihl takový osud.
S
úsilím zlikvidovat tuto hrozbu lidstva je spojeno jméno Thomase Jeffersona,
třetího prezidenta Spojených států, dřívějším posláním prvního velvyslance v
Paříži. Tam se snažil vyjednávat, seznamovat se s názory reprezentantů
pirátských států. Informoval Kongres ve Washingtonu o stanovisku velvyslance
Abdrahamana, reprezentujícího Tripoli, odpovídajícího na otázku, jakým že
právem se domáhají povinných plateb: „Velvyslanec odpověděl, že to je zakotveno
v zákonech Proroka, že tak je psáno v Koránu, že všechny národy, které
neuznávají jejich závaznost, jsou hříšníci, proti nimž je právem a povinností
vést válku, kdekoliv mohou být zastiženi, zmocnit se jich jako zajatců a
uvrhnout do otroctví.“
V
roce 1784, maročtí piráti se zmocnili americké lodi
Betsey s nákladem
soli, směřující ze Španělska do Filadelfie. John Jay, tehdejší ministr
zahraničních věcí (
Secretary of State), rozhodl přizpůsobit se
evropskému, současnější terminologií věru mnichovanskému řešení, totiž
sultánům těchto států v roli agresorů platit tzv.
tribute výměnou za
jakési záruky bezpečné plavby a propuštění zajatců. V témže roce Jefferson
navrhl jiné řešení – nic neplatit a peníze utratit na výstavbu loďstva, proti
zločincům se postavit, zareagovat zbraní. John Adams, druhý prezident po
Washingtonovi, jakkoliv sympatizoval s Jeffersonovým postojem, neshledal ho
však praktickým pro předpokládanou neochotu Kongresu poskytnout potřebné fondy.
Situace
se změnila až v roce 1801 po Jeffersonově převzetí prezidentského úřadu.
Okamžitě po své inauguraci, aniž si vyžádal souhlas Kongresu, se rozhodl pro
válečnou expedici vymýtit tuto hrozbu moří. Nevědomky mu posloužil Yusuf
Karamanli, tehdejší vládce Tripoli, hrozbou vyhlásit Americe válku, jestliže si
nepospíší s očekávanou platbou. Jefferson neplatil a po dobu příštích čtyř let
americké námořnictvo bombardovalo severoafrické přístavy. Dalších pár roků
uplynulo, než došlo k podepsání smlouvy, v níž všechny čtyři
Barbary státy
se zavázaly nepokračovat ve svých tradičních hanebných praktikách pirátství,
únosů a vydírání.
- - -
Preventivní
válka (
preventive či také
pre-emptive war anglicky) věru není
krvelačný vynález satanského George W.Bushe. Nelze upírat právo iniciativy
jednat dřív, než tak k mé škodě učiní agresor. Dřív než Americe připadla
nevděčná role globálního policajta, vypořádávala se s ní regionálně, v
blízkém, nezřídka nepokojném sousedství.
Dočítám
se, že v období 1800 až 1934 se příslušníci námořní pěchoty za účelem ochrany
amerických životů a majetku vylodili, na cizí území vstoupili celkem 180 krát.
Prezident
Woodrow Wilson, humanistický filozof, vyslal v roce 1915 a 1916 tyto jednotky
do Haiti a Dominikánské republiky, kde setrvaly dlouhou řadu let.
A
nebyly to jen americké praktiky. V roce 1587, britská královna Alžběta I.
nečekala, až se španělskému protivníkovi Filipu II. podaří dokončit přípravy na
invazi a z jejího pověření proslulý Francis Drake včas zlikvidoval část
připravené flotily v přístavu Cádizu. V roce 1756 pruský král Bedřich Veliký
rovněž nečekal na útok Rakouska, Ruska a Francie a zasáhl první.
V
době nedávné, v roce 1967, když se shromažďovaly arabské armády na hranicích
Izraele, ten na útok nečekal a nepřítele zlikvidoval za šest dnů. (V roce 1973
se ale Arabům překvapení podařilo, když o velkém židovském svátku Yom Kippur
zasáhli s obrovskou početní převahou armády a materiálu. Nicméně i tento
konflikt prohráli. Například většina letadel jimi sestřelených byla jejich
vlastní.)
Výtečným
příkladem preventivního zásahu byl v roce 1981 úspěšný letecký útok Izraele na
jaderný komplex Osirak v Iráku, pílí Francouzů těsně již před dokončením.
Zejména Evropa se tehdy otřásala rozhořčenými protesty mravokárců, jimž se
ovšem tehdy notně ulevilo.
Mnohé
se důkladně změnilo zejména po 11.září 2001: stát přestal být výlučným zdrojem
nebezpečí. V minulosti jsme se potýkali s ideologiemi, které kontrolovaly
státy. Teď abychom se vypořádali s protivníkem, který legitimitu států
neuznává. Jeho cílem je znovuzrození jediného, nadnárodního islámského
kalifátu. Na scéně se objevily nové destruktivní síly bez zřetelné adresy, s
výhodou nejen anonymity, ale i nihilismu Teroristické akce se zglobalizovaly,
cílem destrukce se stala nejen Amerika, ale celá západní civilizace. A
fundamentalisté, dychtící odspěchat zpět k dávné středověké slávě, využívají k
naplnění svých destruktivních vizí těch nejmodernějších vynálezů nevěřících
psů.
V době studené války nukleární
zbraně sloužily zejména jako
deterrent odstrašující
potenciálního nepřítele od jejich použití – čímž splnily svou roli, zasloužily
se o zachování světového míru: Zcela jinak je tomu teď v nových podmínkách, kdy
al-Kájda se snaží a nelze vyloučit pravděpodobnost, že se jí povede, nejspíš
cestou pakistánskou, tuto apokalyptickou zbraň získat a použít. Ujistil nás Abu
Anas al-Maghribi, mluvčí al-Kájdy pro Evropu a Ameriku: „Nepolevíme zasáhnout
Američany a Křižáky … Oznamujeme islámskému národu, že zhotovení nukleárních
zbraní není monopolem Američanů a Křižáků, tyranů světa, hněv Boha na ně
dopadne.“ (The Jamestown Foundation,
Terrorism Focus, 12.11.2004). . „My
milujeme smrt stejně tolik, jako nevěřící milují život“ – slova mesiáše Osamy
bin Ladina.
V
takovém kontextu se pak uplatnění preventivního zásahu, pokud by byl vůbec
uskutečnitelný, nezdá být tak barbarským, věrolomným počínáním. Vrátíme-li se
do uplynulého dvacátého století, tolik krvavého, nemyslím, že bychom dnes
objevili mnoho racionálních obhájců postoje Británie a Francie v třicátých
letech, jejich politiky
appeasement, usmiřovaček Hitlera za každou
cenu. Tehdy včasná řízná iniciativa preventivního výprasku by byla zájmům
lidstva tuze prospěla.
- - -
Régis
Debray, francouzský podpůrce revolučního kvasu v latinskoamerické oblasti,
spolubojovník Che Guevary a posléze i poradce bývalého prezidenta Mitteranda,
uveřejnil v
The New York Times (23.2.2002) esej nazvanou „Francouzská
lekce.“ V ní oznamuje, že Evropa již není posedlá euforickou arogancí, naučila
se skromnosti, na rozdíl od jím kaceřované Ameriky, údajně spokojené jen s
vasaly a nikoliv spojenci. Zdůrazňuje rozdíl mezi Evropou starou, která
nezažila područí a Evropou tou východní, zvyklou údělu shrbeného poslušného
satelita. (Autor neshledal potřebným se upamatovat na méně než oslňující
počínání okupované Francie za druhé světové války, kdy poměr počtu partyzánů a
kolaborantů s nacisty byl asi tak 1 : 100.)
V posledních letech se vskutku
zvětšuje vzdálenost v počínání a pojímání hodnot na opačných březích Atlantiku.
Přibývá nesouhlasu v zásadních otázkách, ať už o významu a smyslu OSN,
smlouvy ABM, Kyotského protokolu, mezinárodního soudu či trestu smrti.
Amerika a Evropa si též přestaly rozumět ve zcela zásadní záležitosti,
zda v případě potřeby užít zbraní.
V
poválečné době, tedy za dobu, již přesahující půl století, směr zahraniční
politiky ovlivnilo několik publikací, mezi nimiž si zmínku zaslouží esej George
Kennana z roku 1947 o
containment -- strategii, jak reagovat na
mohutnící sovětskou moc, pojednání Francise Fukuyamy o „konci historie“ z roku
1989 a Samuela Huntingtona o „střetu civilizací“ z roku 1993. Zásadní pozornost
a též vliv získalo pojednání Roberta Kagana,uveřejněné v letním čísle 2002
časopisu
Policy Review, tedy velmi krátce před konfliktem Washingtonu a
Paříže v Bezpečnostní radě OSN, v otázce co podniknout se Saddamem Husseinem.
Konec studené války rovněž znamenal konec
nezbytnosti společné západní jednoty proti již neexistujícícmu nebezpečí.
Značnou je ironií, že Kremlu se teprve jeho nemohoucností podařil cíl rozložit
západní alianci. Obrovský nepoměr vojenské síly USA vis-à-vis Evropa
umožnil starému kontinentu se vézt téměř zadarmo na přetíženém povozu
amerických globálních policajtů a hasičů. Dělba práce, slovy jednoho Evropana
vypadá tak, že Američané uvaří večeří a Evropané pak umyjí nádobí. Autor Kagan
(v knize
Of Paradise and Power: America and Europe in the New World Order, Alfred
A. Knopf, 2003) přirovnává tyto kontinenty k dvěma mužům, kteří se potkají s
nebezpečným medvědem. Jeden muž má k dispozici jen nůž, kdežto ten druhý třímá
pušku. Je přece psychologicky zcela normální, že ten s pouhým nožem se nebude
drát vpřed k útoku. Takže teď to máme: Bush, zaútočící na Saddama, kdežto
Evropané umenšení do role permanentní
timidity (bázlivosti, plachosti,
váhavosti,opatrnosti). Za takového stavu je to pak stále medvěd nebo snad již
onen lovec, kdo představuje nejakutnější nebezpečí?
Takovou
otázkou se Jefferson kdysi v pařížských kuloárech určitě nezabýval.
Nynější
atlantická aliance v tuze chatrném zdraví má ještě šanci se zmotořit. Injekci k
znovunalezení jednoty zájmů nejspíš poskytne al-Kájda, mezinárodní teroristé,
zkázonosní fanatici. Ti pak nejspíš přivedou svářící se polospojence na jiné
myšlenky a třeba ještě nebude pozdě.
