Hranice to mexická, 1.951 mil čili přes tři tisíce kilometrů dlouhá a neuhlídatelná. Přepracovaná pohraniční služba ve skrovném počtu 9.900 příslušníků pochytá a místo do vězení zpět pošle miliony ilegálů, kteří se znova pokusí, až se jim to jednou přece jenom povede. Přebrodí řeku či spíš říčku Rio Grande, nikterak grandiozní překážku, místy s vodou jen po kolena. V úseku s nejvyšším náporem (Tijuana, směr na americké San Diego) započalo budování zdi, ztěžující přechod – ale jen těm, kterým se nechce zeď obejít. Odhady výdajů na vybudování překážky podél celé hranice se značně liší: od čtyř metrů  vysoké chain link fence, jíž se lze prostříhat, až po luxusní vybavení o tlouštce šesti metrů, zužující se na jeden metr do výše osmi metrů. Malá je ale naděje, že Kongres dá souhlas k tak nákladné investici. Na každého zadrženého odhadem připadají tři, kteří do země proniknou. Takto ročně přibývají aspoň tři miliony nevítaných příchozích, z nichž polovina je negramotná. 

       Úřady odhadují počet ilegálně přítomných v rozmezí sedmi až čtrnácti milionů. Nic přesnějšího se nedá zjistit. Odhadem nejvíc – přes dva miliony – je jich v Kalifornii, přes milion v Texasu a k půl milionu se blíží Florida, New York a Illinois, každý z nich. Všemožnými cestami s batohy a batolaty hordy vetřelců pronikají do zaslíbené země, kde se dál tuze katolicky množí, s výsledným účinkem, že v porodnicích v oblasti Los Angeles většina robátek vychází z lůna ilegálních rodiček. Účet a mnoho dalších účtů nechť hradí stát. Daňovým poplatníkům - voličům se to nelíbí.

       Zásluhou migrace legální a ilegální a následného čiperného rozmnožování dochází v USA k nepřehlédnutelné demografické a jazykové změně. Tito španělsky mluvící Latinos, zvaní též Hispanics, přetvářejí USA v zemí bilingvální. Zatímco census v roce 1990 jich napočítal 22,3 milionů, deset let později, při sčítání v roce 2000, jejich řady se rozmnožily na 38,8 milionů. Ve floridském regionu Dade county s metropolí Miami, Hispánci v šedesátých letech tvořili pouhých pět procent. Teď jich mají přes padesát, stali se absolutní většinou. Jsou už nejpočetnějším etnikem v tradičně liberální Kalifornii a v neméně tradičně konzervativním Texasu.

       Kritici zatracují americká hraniční opatření, jakkoliv žalostně nedostatečná, s tvrzením, že je to stejná hanebnost jakou byla berlínská zeď, právem již zlikvidovaná. Nemíní připustit základní rozdíl mezi tehdejší východoněmeckou praxí bránit odchodu vlastním lidem a americkou snahou uplatnit právo suverenního státu na vlastním území kontrolovat ty, kteří tam chtějí proniknout. Mezinárodní konvence se zmiňuje o právu jedince svou zemi opustit, aniž by ale poskytovala záruku vynutit si právo pobytu ve státu své volby. Mnohé státy na toto své suverenní právo značně dbají. Z nedávné reportáže (The Economist, 5.3.2005) se dozvídám o zásahu malaysijských úřadů zbavit se ilegálně přítomných cizinců, původem zejména z Indonésie. Ty pak před deportací čeká vězení, pokuta a šest ran holí. A svět neprotestuje, v porovnání se zatracováním americké praxe pochytané vrátit bez potrestání tam, odkud přišli. Většinu již usazených ilegálů však USA nechávají na pokoji, z veřejných peněz poskytují léčebnou péči a vychovávají jejich děti ve školách. USA jsou zemí bez občanských legitimací, bez jednotného systému, jímž prokazovat svou totožnost  (z hlediska ochránců lidských práv takový systém by vedl k fašistické totalitě – jak tomu zřejmě je ve Švýcarsku a státech Evropské unie). Nejčastěji předkládaným dokladem totožnosti je snadno padělatelný řidičský průkaz. Když v Kalifornii začali uvažovat o referendu je nevydávat ilegálům, oheň vypukl na pokrokových střechách.

       Spor, zda mít dveře otevřené či zda je přibouchnout, nelze redukovat na přímočarý konflikt mezi konzervativci a liberály. Dveře míní držet otevřené podivná aliance kapitalistů, mluvčích etnických menšin (leckde se kvapem stávajících většinou), církví a politicky korektních intelektuálů z lepších kruhů. Však kdo by jim byl ochoten vařit, uklízet, posluhovat -- k takové práci rodilého Američana těžko dostanete. Církve se zastávají politických uprchlíků. A proč též kapitalisté, vykořisťovatelé se přidružují? Právě proto, že jsou vykořisťovateli. Z hlediska jejich zájmu, přebytek pracovních sil nikdy nebyl dostatečně velký, stejně jako poskytovaná mzda nikdy nebyla dostatečně nízká.

       V Americe žijící Mexičané ročně odesílají do vlasti 13 miliard dolarů a tak se stávají třetím největším (po ropě a průmyslu) zdrojem příjmů rodného státu, jemuž v současné době prezidentuje sympatický a fotogenický dlouhán Vincente Fox. Jeho vláda vybavuje zájemce o ilegální emigraci rukovětí, jak si počínat, čemu se vyhnout. I když američtí pohraničníci nekladou miny a nepálí za tmy kule do poskakujících stínů, takové expedice nejsou bez nebezpečí. Profesionální převaděči zvaní coyotes své klienty nezřídka okradou, třeba i povraždí nebo aspoň dál pěšky pouští na americké straně (Arizona, Nové Mexiko,Texas), kde v zoufalém horku a prázdnotě se lze dočkat smrti vyčerpáním a žízní. S výjimkou pašování drog je pašování lidí do USA ten nejvýnosnější byznys, přinášející zisk jedné miliardy dolarů ročně. Tu profesionální pašeráci získají za službu od zákazníků, jejichž počet se odhaduje na deset tisíc denně.

       Kdykoliv jsem přejel tuto hranici, ať už z texaského Brownsvillu do Matamoros či z Lareda do Nuevo Laredo, byl to pohyb z prvního do třetího světa. Už jsem řadu let odolal nutkání vydat se tamějším směrem, ale pochybuji, že by se situace změnila k příliš lepšímu. Rozhodně tam přibývá na násilnostech, zejména ve vlastních řadách pašeráckých gangů omamných drog. Mexické drogové kartely vypisují odměny za únos a zabití pohraničníků (Border Patrol), příslušníků americké služby DEA (Drug Enforcement Administration) a ATF (Bureau of Alcohol, Tobacco and Firearms). Situaci komplikuje skutečnost, že někteří příslušníci mexické elitní armádní jednotky Zeta prodávají své služby pašeráckým gangům a vraždy údajně uskutečňují i hluboko na texaskému území, například v Dallasu.

       Takové starosti již přesahují lokální význam. Mezinárodní terorismus neutuchá, v mediích se objevují zprávy o pokynech bin Ladena svému vykonavateli, hrdlořezu Zarqawimu a jeho lidem proniknout Mexikem k Velkému Satanovi a tam mu co nejúčinněji škodit. Když v Malaysii došlo k zátahu proti ilegálně přítomným cizincům, odhadem 300.000 místních občanů, vesměs mohamedánů, na požádání úřadů se dobrovolně zapojilo, byť jejich cílem bylo pochytání náboženských souvěrců z Indonésie. Americký stát o takovou asistenci nežádal, nicméně k ní přece jen došlo – prozatím jen v jižní části Arizony, kde hranice s Mexikem se vyznačuje neprodyšností ementálského sýra. Pouze na tamějším úseku došlo v roce 2004 k pochytání půl milionu osob – s racionálním předpokladem, že ještě většímu počtu se přechod podařil. Kolik z nich asi patřilo k organizaci Al-Kájda?

       Obyvatelé v pohraničních oblastech si již delší dobu stěžují na ztrátu dobytka, koní, krádeže automobilů k přepravě dalších hord a přetváření terénu do podoby nevábné latriny. Je primární odpovědností státu postarat se o bezpečí svého území a obyvatel. Vládcům ve Washingtonu se ale něco takového věru nedaří. Dochází tedy ke svépomoci, iniciativě bez úředního požehnání. Nejen místní farmáři, ale i dobrovolníci ze sousedních států vytvářejí jednotky tzv. Civil Homeland Defense Corps, jimž se dostalo mediálního pojmenování Minuteman - odkaz to na revoluční dobu v osmnáctém století, kdy kolonisté v Massachusetts se vzepřeli Britům, vytvořili domobranu, schopnou do minuty se chopit zbraní (z čehož pak ono jméno). 

       Novodoví Minutemani, ač ozbrojeni (což zákony státu Arizony dovolují), opakovaně ujišťují, že nemíní konkurovat pohraniční stráži, nepouštět se do střetů s ilegály, ale na jejich přitomnost upozorňovat ony nedostatečně vybavené orgány státu. Nicméně z hlediska ochránců lidských práv je to projev maximální politické nekorektnosti. Minutemany, pojmenování historicky chvalitebné, zdevalvovali na Vigilantes, ony skupiny původních usedlíků Divokého Západu, kteří brali do vlastních rukou zákon tam, kde vládní moc ještě nefungovala. Jeho extrémním projevem bylo lynčování ne vždy toho správného zlosyna. Útlocitní humanisté nyní hrozí žalobami americké vládě, že nedostatečně zabraňuje činnosti této domobrany – aniž by jim zřejmě vadila chabá opatření proti ilegálním imigrantům, toho jediného důvodu, proč vůbec došlo k vzniku této novoty. Prezident Bush, ve velké své snaze získat víc podpory u hispánského etnika, rovněž charakterizuje toho hnutí jako vigilantes. Dostává se mu odpovědi, že oni se snaží dělat jen to, co on po 11.9.2001 slíbil, ale neuskutečnil.

       Nakonec zpráva k potěše příznivců absurdit: Ilegální emigrant, věk 33, pomocný dělník na stavbě v Bronxu, NY, spadl z lešení a utrpěl mnohá zranění včetně ztráty jednoho oka a ztráty čichu. Místo deportace mu však byla přiznána náhrada škody ve výši čtyř milionů dolarů. Náhlý zbohatlík před médii tají své jméno, v oprávněné obavě, aby doma v Mexiku nevystavil své příbuzné nebezpečí únosu, vydírání a ochuzení, jak se v takových případech nezřídka stává.