Jsme a vždy budeme víc či míň nestejní: chytří – hloupí, půvabní – šerední, mladí – staří, chudí - bohatí, někdo se narodí v paláci, jiný v pastoušce. Kvalita, způsob života, pak probíhá všelijak.

       Historie nám poskytuje důkazy o mnohém hanebném počínání, státy přece vydávaly zákony i k ujařmování otroků. Demokratické státy se nezřídka snaží redukovat osudem nám uštědřené rozdíly. Boháče pořádně zdaní a chuďase finančně podpoří. V současné době stát občas podnikne remediální kroky v podobě takzvané pozitivní diskriminace, ať už z důvodů praktické politické užitečnosti či snaze ulevit vlastnímu špatnému svědomí. Leckdo ovšem namítne, že iniciativa, jakkoliv dobře míněná, diskriminací nicméně zůstává.

       Jakožto Neindián se nemohu usídlit na indiánské rezervaci, tam být osvobozen od všelijakých daní a naopak libovat si s nárokem na všelijaké, vládou poskytované požitky. Jakožto v Americe naturalizovaný, ale nikoliv tam narozený občan se nemohu stát jejím prezidentem. Nemůže jím být Madeleine Albrightová, rozená Korbelová, docílivší té nejvyšší možné mety – dotáhla to na ministra či tedy ministryni zahraničních věcí, úřadu, který v začátcích této republiky zastával legendární Thomas Jefferson.

       V roce 2000 o takové zvolení usiloval senátor John McCain, konkurent George W.Bushe, a tuze jsem litoval, že se mu to nepovedlo. Kdyby se bylo povedlo (a možným uchazečem v roce 2008 znovu bude), zajímavé by pak mohlo být řešení právního zádrhelu, dosud vždy přehlíženého, že on se totiž v USA rovněž nenarodil. Na svět přišel v Panamě – oné tzv. Panama Zone, oblasti podél obou břehů kanálu, kde jeho otec sloužil jako námořní důstojník. Území s výlučnou americkou jurisdikcí, držené in perpetuity – na věčné časy, jejíž věčnost však vypršela ke konci dvacátého století smlouvou z iniciativy tehdejšího prezidenta Cartera. Leckterý juristický hnidopich by tedy mohl argumentovat, že Panama Zone, i když tam panamský stát nemohl uplatňovat svou sebemenší pravomoc, nepřestala být jeho územím, a McCain tudíž nemůže tvrdit, že se v Americe narodil a měl by být z prezidentské soutěže diskvalifikován.

       O místu zrození jako primárního předpokladu se začalo značně hovořit po zvolení Rakušana a hollywoodského svalovce Arnolda Schwarzeneggera guvernérem Kalifornie, politicky a hospodářsky významného státu (též státu s rekordním  počtem nositelů Nobelovy ceny – snad je jich víc než všech laureátů v Evropě dohromady). Senátor Orrin Hatch (stát Utah) inicioval zákon, který by dovolil občanům, naturalizovaným po dobu aspoň 20 let, ucházet se o vrcholný úřad v zemi – a to je právě ambice, kterou Schwarzenegger nevylučuje, aniž by ji příliš zdůrazňoval.

       Rozhodnutí bude v rukách Kongresu. Jestliže by ale ústavní novela měla být k prospěchu tohoto případného kandidáta Republikánů, proč by Demokraté návrh podpořili?

       Poněvadž je k tomu vedou jiné důvody, což je také důvod, proč jsem se pustil do psaní tohoto článečku. Jak známo, v diktaturách hlavy státu slouží až do své smrti či svého svržení. V ČSR/ČSSR/ČSFR/ČR Václav Havel končil prezidentování v zákonné lhůtě, aniž by projevil ambice se na Hrad zpět vecpat. V USA za poslední víc než půl století v úřadě nezemřela ani jedna hlava státu, s výjimkou zavražděného Kennedyho. Nedojít k této tragické, pro mnohé dodnes dostatečně nevysvětlené smrti, Kennedy, ač dosud v nejlepších letech, by se býval musel s vrcholnou politickou funkcí definitivně rozloučit. Tak nařizoval 22.ústavní dodatek, vylučující možnost víc než osmiletého pobytu v Bílém domě (jedno zvolení a znovuzvolení).

       Robusní, energický Teddy Roosevelt svůj čas vyplňoval užitečnými aktivitami ochránce přírody, zakladatele národních parků a jako mezinárodní mírotvůrce, což mu vyneslo Nobelovu cenu míru. Nedobrovolně doslouživší Jimmy Carter projevuje podobné ambice. A nyní máme svěžího prostopášníka Clíntona. Co s ním?

       V amerických mediích se objevily spekulace, že Republikáni a Demokraté, tyto dva tuze konkurenční tábory, směřují k dohodě bez precedentu: Že Demokraté podpoří ústavní změnu ve prospěch naturalizovaného Schwarzeneggera, i když by to neposílilo šance Hillary Clintonové na její prezidentské zvolení v roce 2008, a na oplátku Republikáni podpoří návrh na zrušení 22.ústavního dodatku, což by umožnilo návrat Billu Clintonovi do vrcholné politiky.

       V této souvislosti se již objevily všelijaké spekulace:
       I v případě nepřijetí navrhovaných změn, co když by ambiciozní Hillary volby vyhrála a jako viceprezidenta si vybrala svého nynějšího manžela, záletného  Billa, mít ho líp pod dohledem? Vládnoucí manželský pár, soustředit moc v rodině. Co kdyby se za takové situace viceprezident stal vdovcem? Ústava se o takové alternativě nezmiňuje.

       Jiná možnost: Clinton se narodil v Arkansasu, bývalé součásti francouzské državy Louisiany. Francouzský občanský zákoník v paragrafu 5, odstavci 21-19 stanoví, že občané států či teritorií, které kdy byly součástí francouzského státu, mají automaticky nárok na naturalizaci. Clinton tedy má nárok stát se francouzským občanem, pustit se do politiky, být zvolen.

       Nelze podceňovat politika s takovým talentem. Kdyby se mu mimořádná výkon povedl a začal vládnout s trikolorou v klopě, v zemi s chvalitebnou tolerancí vůči mimomanželským prohřeškům, za přetrvávajících nálad akutního antiamerikanismu jeho popularitě by jen prospělo vyhlásit Washingtonu válku. Pokud by v té době v Bílém domě dosud sídlila choť Hillary, svět by se tak stal svědkem ultimální manželské rozmíšky.