Časopis s názvem ZÁPAD jsme v Kanadě vytvářeli od roku 1979. Každý druhý měsíc jsme se sjeli zkritizovat poslední číslo a dohodnout se na obsahu toho příštího. Do každého jsem něco napsal, občas pod pseudonymem Josefa Urválková. V červnu 1984 tam vyšel příspěvek s dlouhým titulem Příkrok k parciální rehabilitaci obchodního akademika Ladislava Štolla, neboť se zasloužil o letectví.

          Teď po dvaceti letech, pro předpokládanou potěchu zájemců o absurdno, se k tomu vracím. Kdysi – už si ani nevzpomínám na okolnosti – jsem získal knížku ČLOVĚK V  AEROPLÁNU, vydalo ji v září 1927 nakladatelství Průlom Pavla Prokopa, Praha II, Vladislavova 8. Napsal Ladislav Štoll. Tento výtisk v mé držbě navíc obsahoval autorovo věnování Egonu Hostovskému, později legendárním exulantovi, také prvnímu člověku, s nímž jsem po příletu do New Yorku a tím pro mě i do Nového světa šel popíjet. Svědek toho nejzajímavějšího z dob první republiky, zdroj unikátních skazek (například přiznání Hugo Haase, že nerad chodí do lesa, poněvadž ho tam nikdo nezná).

          Tolik úvodem. Dávám teď slovo Josefě Urválkové, pár úryvků z jejího pera.

          Začala citací z Pamětí IV (68 Publishers) Václava Černého. Ten Štolla definoval jako „giganta univerzální nevědomosti, človíčka, jenž přežil válku v teplém zápecí arizované německé firmy, jehož veřejná kulturní váha odpovídala ještě jeho pravému významu, přibližně rovna nule. Netalentovaný ctižádostivec, ukájený titulárními hodnostmi, všech národních rychlokvášek model a král.“

          Z turnovského maturanta pražský univerzitní profesor, ministr, rektor, akademik, šéf Ústavu dějin české literatury. Nejedlý, Kopecký, Kolman a Štoll, to byl náš stalinský čtyřlístek největší. V Evangeliu dle Ladislava – „Třicet let bojů za socialistickou poesii“ – čteme kapitolu a verš „úchvatná logika ztělesněná v osobnosti Stalinově“. Čeští spisovatelé pochodovali v májovém průvodu pod portrétem věrozvěsta, neboť „Štoll strhl z české poesie svěrací kazajku, svalil nám kámen ze srdce, aby se básníkům volně dýchalo a tvořilo“ (Literární noviny, ročník I, číslo 21).

          Václav Černý též prozrazuje, že Štoll se za první republiky pokusil proniknout do literatury v měšťácké branži detektivek, a to pod pseudonymem. Co Černý zřejmě nevěděl, že Štoll pod vlastním jménem napsal tento opus o letectví a ani slovem se v něm nezmínil o Stalinovi, zakladateli všeho, tedy i aviatiky. Štoll sděloval:
     „Oproti balonům letadlo je těžší vzduchu a bývá též nazýváno letadlem drakovitým. Proč? Protože je to v podstatě drak právě takový, jakých užívají kluci.
     Drak, jak známo, sestává ze tří hlavních částí: 1.motouzu, 2.papírové plochy, 3.ocasu.
     Čím je vítr rychlejší, tím lépe a jistěji sedí drak ve vzduchu.
     Letadlo, produkt básnického a ekonomického úsilí lidstva, naplněné benzinem a olejem, lesklé a svěží, přechází do rukou letců. Ačkoliv je v něm spoutáno sta HP, poslouchá bezvadně, ovšem jen tehdy, je-li řízeno rukama dovedného a zkušeného řidiče.
     Jací jsou vlastně letci? Brzy po nějakých zkušenostech, překonavše romanticko-idealistní počátky, vyvíjejí se ve zdravé, velmi sympatické cyniky.“
          Jenže pověrčivost proniká mezi letce a aviatický analytik Štoll vyhlašuje prověrku, neboť někteří „létají s různými talismany, šilháčky, dívčími podvazky, punčochami a pod. U víře, že tyto hloupůstky chrání je před možným pádem. Takový fatalism dodává jim nesporně nutný klid při jejich počínání a jistotu v závažných okamžicích jejich rozhodování. Nelze jej však schvalovati, protože jakákoliv pověrčivost je pro moderního člověka nedůstojná a propagaci letectví neprospěje.“

          O nouzovém přistání se vyjádřil takto:
     „Každý let má končiti na letišti. Letec dobře ví, že dole na lukách a polích je mnoho zrádných jam, příkopů, keřů, stromů, balvanů, telefonních tyčí, drátů a jiných překážek.“
          Štoll se rozepsal o nouzovém přistánína hnojišti:
     „Letec, zapáliv si cigaretu, opřel se o křídlo a přemýšlel o tom, jak se odtamtud dostati, neboť hromady hnoje, jimiž bylo celé pole pokryto, znemožňovaly rozjezd a tím vzlet.“
Informace o padáku: „Čím je záchranný pás pro mořeplavce, tím má být padák letci. Skládání padáku musí se díti velmi obezřetně, hlavně kuželovitý trs motouzu musí se opatrně sklásti a několikráte v prstech pročísnouti, aby se při prudkém rozevření nezadrhl nebo nezauzlil. Tu hlasitě vzplanuvši bílým plamenem, vzdula se průsvitná plocha padáku a ostré bolestné škubnutí si chlapce přidrželo a zavěsilo pod oblaky nad širokostí kraje. Teplá země se zvolna blíží a stín běží pod padajícího stále rychleji. Přitiskl se k zemi na svůj stín hodně blizoučko, s koleny rozedřenými.“
          Autor též pluje na oblacích poesie:
     „Jsme na pomezí metafysických oblastí, chráněných mrazivými chomáči vod, unavených z řečišť a příbojů, které tu na svých vysokých cestách odpočívají, sluní se a bělí jako odložené prádlo, aby za několik dní opět tryskly v koncentrovaných zemních pramenech, nasycených a čistých.“
          Ano, toto jsou slova budoucího stalinissima Ladislava Štolla. Kapitola o plachtění končí větou:
     „Jako sport blíží se nejvíce ptačím radostem.
     “ A tím končí celá kniha.

          Josefa Urválková dodává: „Jak tohle vůbec kdy mohl napsat? Otázka mě trápila, pustila jsem se do práce, a myslím, že jsem našla vysvětlení: Turnovský maturant, dříve než se stal spektábilisem, nejmagnificentnějším rektorem a ještě víc a výš se stal, zabsolvoval totiž roční obchodně-dopravní kurs. Třeba právě proto se stal zdolávatelem výšin, byťne duchovních – zde tedy socrealistický stratosférista, předastronaut. V době, kdy Stalin ještě nepopravil své spolupracovníky, Bucharinovi ještě mávaly nadšené davy, Trocký řešil bolení hlavy aspirinem a odborníci hodnotili Hitlera jako vegetariánského potrhlíka se šmouchou pod nosem. V těchto všech souvislostech tvrdím, že Ladislav Štoll si zaslouží trošku té rehabiliatace, jako že se Josefa Urválková jmenuji.“

          Soudružský epitaf jednou větou:
     „Štoll byl k tomu osobností nad jiné povolanou a vykonal tolik pozitivní práce nejen proto, že dobře znal marxistickou teorii, spoluvytvářel naši marxistickou kritiku v meziválečných letech a osobně se přátelil a spolupracoval s jejími čelnými představiteli, ale proto, že byl celým svým založením antidogmatický a že mu byl stejně cizí vulgární sociologismus, ukvapené, zjednodušující ultraradikální soudy i jakékoli projevy revisionismu a oportunismu, že dokázal rozpoznat omyly provázející poctivé hledání od vědomého zatemňování a zkreslování skutečnosti, že rozlišoval lidi, které je třeba získat, od těch, které je třeba porazit.“ (Z pera Jaroslavy Heřtové, “Vědec komunista Ladislav Štoll“, Rudé právo, 28.června 1982, str.5).